Onemocnění srdečních chlopní (MVD)

Onemocnění mitrální chlopně je jedním z nejčastějších srdečních onemocnění psa a je také hlavní příčinou předčasných úmrtí u mnoha psů.

MVD je tak časté, že prakticky u všech psů existují důkazy o této nemoci, pokud žijí dost dlouho. Ale pro mnohé z těchto psů nebude kvalita jejich života dotčena. Nejvíce zarážející je na MVD to, že k ní dochází u některých plemen psů dříve než u jiných, a proto je pro tato plemena silně devastující. U některých malých plemen psů, kdy patologické změny na srdeční chlopni můžou být rozsáhlé a výsledkem je velmi hlasitý šelest, často nejsou patrné žádné nepříznivé následky a tito psi mohou žít nedotčeně do vysokého stáří. Důležitou otázkou pro veterinární kardiologii je důvod, proč u různých plemen psů se stejnou vážností patologických změn srdeční chlopně dochází ke zcela odlišné progresi onemocnění?

Cavalier King Charles Spaniel patří mezi plemena, u kterých byla prokázána dědičná predispozice k degenerativnímu onemocnění srdce tzv. dysplazii mitrální chlopně. Výzkum, který má určit geny odpovědné za dysplazii mitrální chlopně probíhá v Dánsku.

Nedomykavost dvojcípé chlopně je u plemene CKCS způsobena jejími dystrofickými změnami. Vyvíjí se proto během života. Vada chlopně vede různou rychlostí ke vzniku selhání srdce. Onemocnění se klinicky manifestuje nejčastěji ve stáří 6-8 let.

U postižené chlopně dochází postupně k dystrofickým neboli degenerativním změnám (proto najdete v literatuře kromě označení MVD i zkratku DMVD), jenž vedou k deformaci a ztluštění cípů, nebo poškození jejího závěsného aparátu. Změněná chlopeň potom není schopna dokonale uzavírat komoru při jejím vyprazdňování, přičemž část objemu vypuzované krve se dostává zpět do levé síně. Z funkčního hlediska tuto nedomykavost označujeme jako insuficienci. Tato se pak zpravidla projevuje přítomností srdečních šelestů. Srdeční šelesty předchází klinickým příznakům srdečního selhání k němuž dříve či později dochází. Jelikož není prokázána přímá souvislost mezi intenzitou šelestů a mírou postižení, je rozhodující pouze odhalení šelestů, bez klasifikace stupně. Přestože je poslechové vyšetření zatíženo určitou mírou subjektivity, je pro svojí nenáročnost a dostupnost dosud nenahraditelnou prvořadou metodou k odhalení právě pozitivních jedinců. Protože se dystrofické změny mohou vyvíjet v různém věku, přičemž se klinicky projevují převáženě až ve stáří od 6 let, je proto žádoucí každoroční poslechové vyšetření do co možná nejvyššího věku. Pravidelné každoroční poslechové vyšetření je základem pro sledování této srdeční vady v inkriminované populaci psů.

Ve vyšších stupních selhání srdce se onemocnění projevuje kašlem, slabostí, sníženou výkonností, dušností, otoky břicha. Mnohdy ve velkém předstihu před těmito příznaky lze při vyšetření srdce poslechem (auskultací) zjistit srdeční šelest. Intenzita tohoto šelestu nekoreluje se závažností postižení. Exaktní diagnostickou technikou pro zjištění onemocnění je dopplerovská echokardiografie, která jako jediná neinvazivní metoda nedomykavost přímo prokáže. Touto metodou lze zjistit i sekundární změny na srdečních komorách a síních, stejně jako další abnormality v toku krve. Tím je možné posoudit závažnost onemocnění v daném okamžiku. Ani echokardiografie však není schopna zjistit vadu u pacientů bez šelestu.
Druhotné změny na komorách a síních lze také prokázat rentgenovým vyšetřením hrudníku. Rentgenogram hrudníku je navíc jedinou neinvazivní metodou pro detekci otoku plic, jenž se při vyšších stupních srdečního selhání vyskytuje.

V současné době probíhá jak výzkum průběhu patologických změn a vlivů na jejich rychlost (universita Edinburg), tak i výzkum z genetického hlediska (Dánsko). Proto je zatím z chovatelského hlediska doporučováno následující:

• sledování nástupu výskytu MVD u jednotlivých psů
• k chovu využívat jedince minimálně dva a půl let staré, s čistým srdcem
• rodiče chovných psů a fen by měli mít čistý certifikát vyšetření srdce vydaný v jejich pěti letech, nebo později